Národní telemedicínské centrumFakultní nemocnice Olomouc

Úvod do telemedicíny

Pojem "telemedicína" nemá jedinou ustálenou definici a v praxi i v odborné diskusi se často zaměňuje s příbuznými pojmy (telehealth, eHealth, digital health). Jak se tedy telemedicína (TM) vymezuje a jaké má místo ve zdravotní péči?

Definice

Mezinárodní organizace (WHO, EU, OECD) telemedicínu shodně řadí mezi zdravotní služby – jde o klinické využití informačních a komunikačních technologií (ICT) ve zdravotní péči. WHO/Europe telemedicínu popisuje jako specifický typ digitální zdravotní služby zahrnující synchronní i asynchronní klinickou péči poskytovanou na dálku, ať už mezi poskytovatelem a pacientem, nebo mezi poskytovateli navzájem; telemedicína je součástí širšího pojmu telehealth, který zahrnuje i další digitální aktivity jako radiologickou diagnostiku, zdravotní osvětu, vzdálený monitoring nebo administrativu.^[1]

Toto vymezení nabývá na významu s tím, jak rychle rostou digitální technologie – od aplikací na podporu zdravého životního stylu přes diagnostiku na dálku až po robotické operace. Je proto důležité odlišovat klinické (zdravotní) aplikace od neklinických, protože právě u klinických aplikací platí odlišný právní režim jejich zavádění, provozu a využívání.

Zákonná definice v ČR

Až do roku 2024 neměla telemedicína v české zdravotnické legislativě žádnou výslovnou úpravu, což vyvolávalo právní nejistotu ohledně toho, co lze na dálku legálně poskytovat.^[2] Změnil to zákon č. 240/2024 Sb., kterým se novelizoval zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Ten do zákona vložil nový § 11c, podle kterého se telemedicínskými zdravotními službami rozumí zdravotní služby poskytované na dálku za použití informačních a telekomunikačních technologií nebo zdravotnického prostředku. Zákon zároveň stanovuje, že takové služby lze poskytovat jen při splnění technických požadavků na kvalitu a bezpečnost komunikace, přes šifrovaný komunikační kanál a při zajištěném prokázání identity komunikujících stran.^[3]

Prováděcím předpisem k § 11c je vyhláška č. 30/2025 Sb., o telemedicínských zdravotních službách, účinná od 14. 2. 2025. Ta upřesňuje technické požadavky na kvalitu a bezpečnost komunikace a šifrování, způsob prokazování identity pacienta i zdravotnického pracovníka a způsob záznamu souhlasu (či nesouhlasu) pacienta s nahráváním komunikace.^[4] Na vyhlášku dále navazuje Technický standard telemedicínských zdravotních služeb (ZD08/2025), zveřejněný ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví 4/2025, který stanovuje konkrétní bezpečnostní parametry (šifrování, řízení přístupu, logování, bezpečnostní audity).^[5]

Vedle toho se telemedicína řídí souběhem dalších předpisů: zákonem č. 325/2021 Sb., o elektronizaci zdravotnictví, vyhláškou č. 444/2024 Sb., o zdravotnické dokumentaci (účinnou od 1. 1. 2025, nahradila dřívější úpravu), obecným nařízením o ochraně osobních údajů (GDPR) a zákonem č. 264/2025 Sb., o kybernetické bezpečnosti, účinným od 1. 11. 2025.^[6]

Jak telemedicína funguje

Telemedicína využívá k přenosu dat hlasové, obrazové i datové služby. Patří sem např.:

• telefonická konzultace lékaře s pacientem,
• konzultace mezi lékařem a dalším zdravotnickým personálem,
• sdílení a konzultace obrazové dokumentace (typicky RTG snímků) mezi pracovišti,
• přenos dat z měřicích přístrojů (tlakoměry, osobní váhy, glukometry) ke konzultaci se zdravotnickým personálem – ať už v rámci prevence, nebo sledování chronického onemocnění.

Podle WHO lze telemedicínu rozdělit do čtyř základních forem:

1. konzultace mezi vzdáleným pacientem a poskytovatelem péče,
2. telemonitoring zdravotních a diagnostických dat,
3. přenos dat/snímků specialistovi,
4. konzultace mezi poskytovateli péče za účelem řízení případu.

Telemedicína vs. wellness/fitness aplikace

S rozmachem nositelných zařízení (wearables) roste i význam wellness a fitness aplikací, které sledují podobné veličiny jako telemedicína. Rozdíl je ale zásadní:

Wellness/fitness aplikace
Proces řídí sám pacient (případně rodina), lékař do něj v podmínkách ČR prakticky nevstupuje. Protokol i periodu měření určuje výrobce, náklady nese pacient. Zabezpečení dat se řídí pouze pravidly poskytovatele služby. Využití je dobrovolné a informativní, mimo zdravotní služby – data se zpravidla nepřenášejí do zdravotnické dokumentace.

Telemonitoring (telemedicína)
Nastavuje ho lékař, možné je i napojení rodinných příslušníků. Používají se přístroje se statusem zdravotnického prostředku nebo s medicínskou certifikací; protokol upřesňuje lékař. Telemedicína zatím zpravidla není hrazena z veřejného zdravotního pojištění – financuje se spoluúčastí pacienta, nebo ji zdravotnické zařízení nabízí jako benefit zdarma. Ochrana dat podléhá zákonu o zdravotních službách, vyhlášce o zdravotnické dokumentaci a GDPR. Data se ukládají v nemocničním systému, případně v tzv. PHR (Personal Health Record) – elektronickém, celoživotním záznamu o zdravotním stavu, který spravuje sám pacient společně s poskytovateli péče. PHR nenahrazuje zákonnou zdravotnickou dokumentaci, je na ní nezávislý a přístup k němu určuje jeho vlastník.

Podobory telemedicíny

• Telekardiologie
• Telechirurgie (robotické operace)
• Teleneurologie
• Telepsychiatrie
• Telerehabilitace
• Teleradiologie
• Humanitární telemedicína
• Telepatologie
• Teledermatologie
• a další

---